Obsah
Státní zámek Valtice
Valtice, něm. Feldsberg (okr. Břeclav) – monumentální zámek na místě hradu na nízkém plochém hřbetu východně nad náměstím.
Vlastní soubor rozsáhlého a skvělého sídla je produktem snažení celých generací majitelů, umělců a architektů v jejich službách. Současného vzhledu však dosáhl zhruba v průběhu jednoho sta let mezi lety 1690-1790, kdy měl jako knížecí sídlo význam největší. Zámek zaujímá mírně vyvýšenou polohu nad jihovýchodní stranou náměstí. Svým dnešním rozsahem (180 x 150 m) se řadí k našim největším zámkům. Přitom ještě v období vrcholného baroka přišel o středověkou část (cca 105 x 45 m). Důvodem jejího odstranění byl nesourodý charakter živelně rostoucího sídla, což nevyhovovalo velkorysým představám knížat z Liechtensteina o uspořádání jejich hlavního rodového sídla, jímž se Valtice staly po ztrátě Mikulova v e druhé polovině 16. století.
Zámek a původně i hrad využily nízkého a plochého výběžku z výšiny Raistenberg (Chrastiny). I když její vrchol dosahuje pouze 292 m.n.m., představuje výrazný předěl, jenž Valtice odděluje od mírné pahorkatiny přilehlé krajiny rakouského Weinviertelu. Poloha hradu byla proti niveletě náměstí převýšena jen asi o 14 m. Dominantní částí souboru je mohutná čtyřkřídlá dvoupatrová budova zámku (84 x 58 m) s vnitřním nádvořím. Hlavní průčelí dynamizují sešikmené, nárožní rivality s mezilehlou terasou, před níž se nachází obezděný příkop oddělující zámek od předzámčí.
Na osu vstupní brány severovýchodním směrem navazuje rozsáhlá a složitá dispozice předzámčí, jehož dvě podélná křídla ukončená věžemi svírají mezi sebou čestný dvůr. Obě postranní nádvoří vznikla na vnějších stranách křídel a jsou přístupná dvěma sloupovými průjezdy. Dvůr položený směrem k náměstí je vůči němu uzavřen barokní jízdárnou. Protilehlé nádvoří má po bocích budovu zámeckého divadla a kočárovny, ale po délce je otevřeno terasou do parku. Kvůli výšce nad terénem byl pro její zřízení zvolen technicky pozoruhodný systém visuté terasy na řadě pilířů.
Původní románský hrad stál ve Valticích na mírné vyvýšenině za současným parkovým průčelím. Jeho podobu dovozujeme ze smlouvy mezi dvěma tehdejšími držiteli hradu, rody z Pottendorfu a z Rauhensteinu (1387). Podle této smlouvy připadla pánům z Rauhensteinu věž u brány, všechna obydlí na straně k městu až k zadní vysoké bráně, Pottendorfům opačná strana. Hrad byl tedy průjezdný a při rozšiřování sídla severovýchodním směrem se stal přístup z této strany významnějším. K středověkému hradu patřila neodmyslitelně také kaple, kterou v roce 1377 založil Jindřich z Rauhensteinu a zasvětil sv. Mikuláši a Kiliánovi. Ještě roku 1645 se uvádí její oprava, ale o 45 let později byla zbořena. Stála patrně před branou hradu, a zřejmě proto se ve zmíněném dělení jádra hradu nejmenuje.
Renesanční, dnes již neexistující podobu dal valtickému zámku zhruba v polovině 16. století Jiří Hartman z Liechtensteina († 1562). Až z ní zůstaly v dnešním zámku zachovány první nepříliš zřetelné stopy. Za příkopem na severovýchodě na hrad navázala nevelká čtyřkřídlová budova s intimním dvorem, jenž byl alespoň po jedné straně opatřen arkádou. Podle reliktů v dolních partiích jihozápadního křídla měla šířku 43,5 m. Délku (37 m) určily výsledky geofyzikálního měření. Nová palácová část, tedy původní hrad, prodloužila a na vedutách o patro převyšuje dnešní zámek i budovy hradu. Zhruba polovinu této renesanční stavby pohltilo jihovýchodní křídlo obrácené do parku. V suterénu je dosud zřetelné smíšené zdivo jejích obvodových zdí, které mají sílu okolo 2,5 m. Nádvoří tohoto zámku mělo přibližně rozměry 21 x 18 m a vjezd od hradu respektoval jeho východní bránu. Někdy koncem 16. století bylo sídlo opět rozšířeno, či spíše opevněno. Fortifikace se dvěma pětiúhlými bastiony v nárožích vytvořila obdélné nádvoří připojené k renesančnímu zámku severovýchodním směrem. Před ní byl mírně klesající opyš přeťat příčným příkopem. Bastiony jsou zachovány ve hmotě nárožních rizalitů zámku a ve sklepech je patrná mocná zeď kurtin. Takto opevněný komplex úspěšně odolal obležení vojskem protihabsburského povstalce Štefana Bočkaje za jeho tažení v roce 1605.
Když roku 1599 Karel I. konvertoval ke katolicismu, vytvořil si tak základní předpoklady k závratné dvorské kariéře. Brzy se stal nejvyšším císařským hofmistrem a za Matyáše, jenž přesídlil z Prahy do Vídně, i českým místokrálem a obdržel též knížecí titul. Ještě on († 1627) přistoupil k úpravám a rozšíření sídla. K tomu angažoval i prvořadého architekta benátské manýristické školy a císařského architekta G. B. Carloneho. S jistou pravděpodobností byl autorem projektu nového zámku v rozsahu renesančního opevnění a také trojkřídlého předzámčí před ním. Jeho konečnou podobu zachytily veduty z roku 1672 a 1690. Velkolepý záměr nestačil zrealizovat Karel, nýbrž až jeho syn Karel Eusebius († 1684).
Zámecká budova navázala na renesanční část starého hradu, zhruba o 7 m stranově překročila pozdně renesanční kurtinu a nová křídla se tak připojila k bokům bastionů. Jejich masivní zdi pak posloužily jako substrukce nárožních rizalitů. Předzámčí (86 x 67 m) pokračovalo v ose zámku až na konec opyše, který přehradilo příčné křídlo sevřené mezi dvě hranolové věže. Soudobé požadavky na komfort se promítly do úprav a přestaveb zejména hradu a po sjednocení fasád zůstala jediným zřetelným středověkým prvkem stará hlavní věž. O tom, že při těchto stavebních pracích došlo i k demolicím původních objektů, svědčí sekundární použití velkých kamenných kvádrů (plošně až 56 x 36 m) románského původu.
I po této přestavbě způsobovala potíže především dispozice starší části sídla a jeho napojení na manýristickou stavbu. Karel Eusebius si údajně posteskl, že se zámek skládá hlavně z průchodů a podloubí. Vždyť čtyři nádvoří propojovaly průjezdy a ve třech z nich byly arkádové ochozy či jiné chodby. Syn Karla Eusebia kníže Jan Adam Ondřej přikročil k rozhodující přestavbě, kterou však dokončili až jeho pokračovatelé. Dovršení vrcholně barokní stavební činnosti představuje zámecká kaple a její situování v západním nároží dnešního zámku signalizuje, že byl zbourán starý hrad. Stalo se tak za Josefa Jana Adama po roce 1721, který hrad obětoval, aby nerušil slohově estetickou kompozici barokní rezidence. Starší číst sídla však nezlikvidoval celou. Polovinu jeho renesanční stavby pojal do jihozápadního zámeckého křídla, ovšem snížil ji o jedno podlaží a stranově rozšířil do hlavní linie bočních křídel. Až do výše prvého patra byly využity i některé renesační nosné zdi, ale vnitřní dělení bylo zcela nové. Vývoj zámku tím nebyl úplně ukončen a teprve na začátku 19. století nabyl dnešní podoby.
K rozšíření poznatků o hradu významně přispěla archeogeofyzikální prospekce na louce jihozápadně před zámkem, kde stával. Výstupy zkoumání v konfrontaci s ikonografií a stavebněhistorickou analýzou zámku dovolily půdorysnou rekonstrukci hradu. Měření vyznačilo hrad na půdorysu nepravidelného lichoběžníku (75 x 45m), jenž byl obehnán okružním příkopem a valem. Šířka příkopu dosahovala 12-15 m a val na šíjové straně asi převyšoval předpolí a zčásti tak kryl hrad od masivu Chrastin. Anomálie vyznačují místo paláce na jihovýchodě a v kratším čele existenci pěti-až šestiboké stavby – věže. Polygonální věž z kvádrů v roce 1672 nakreslil věrohodný G. Vischer, až stylizované Delsenbachovy veduty z roku 1720 znázorňují věž hranolovou. Podobné věže známe z Garsu, Znojma, Příběnic (tam z lomového zdiva) a dalších podunajských, alsaských, porýnských ale i durynských hradů. Drtivá většina pochází z období vlády Fridricha II. Štaufského (1212-50) a objevují se též na jeho hradech v Itálii, zejména jižní. Pro zajímavost – věž Steinsbergu pocházející z doby okolo roku 1240 „inspirovala“ J. Zástěru k mystifikaci o římském původu věže znojemské.
Anomálie a ikonografie vypovídají o existenci dalších objektů obvodové zástavby hradu, i když s největší pravděpodobností narůstala postupně. Stejně je vyznačeno místo západní brány do hradu pod velkou věží včetně eventuálního mostního pilíře v příkopu a brány na východě. Výrazná záporná anomálie při této bráně může značit umístění studny. O dvou branách na opačných koncích hradu svědčí již uvedený popis obsažený ve smlouvě o jeho dělení z roku 1387. Náznak příčného rozdělení hradu příkopem a jakéhosi objektu, jenž by jinak stál uprostřed nádvoří, představuje možnost projevu staršího, dvoudílného sídla s kamenným věžovitým palácem zvaným v Rakousku Festes Haus. Přilehlá jižní část by pak byla starším přehradím.
Mezi příkopem a průčelím zámku představují rovnoběžné isolinie zbořenou část renesančního objektu, která šířkově odpovídá jeho konstrukcím odhaleným při průzkumu v suterénu zámku. Výsledky měření jsou natolik výrazné, že interpolací je možné rekonstruovat průběh některých zdí. Dodatečná křídla spojující renesanční zámek s hradem známe ze starých vyobrazení. Jejich založení na zasypaném příkopu se při prospekci neprojevilo. V jihozápadním předpolí existují náznaky dalšího předhradí. Vzniklo patrně po přestavbě na kamenný hrad a asi obsahovalo kapli sv. Mikuláše a Kiliána.
Za daných okolností dosáhl stupeň poznání zámeckého komplexu a jeho vývoje maxima. Potvrzení předložených hypotéz mohou přinést výhradně – alespoň dílčí – archeologické sondáže.
Plaček, M., Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Libri, 2002
