Zámecké divadlo a zimní jízdárna

Stručná historie budov

Divadlo

Budova zámeckého divadla ve Valticích vznikla od května do října roku 1790 za vlády knížete Aloise I. Josefa z Lichtensteina (1759-1805). Stála včetně vybavení 18 000 zlatých. Tato stavba byla posledním významným objektem při ambiciózní stavební proměně zámku ve Valticích v 17. a 18. století na reprezentativní hlavní rodové sídlo. Jednoprostorovou budovu divadla v obdélníkovém půdorysu vystavěl Karel Jan Rudzinsky (1751-1818), již po otci lichtenštejnský úředník, architekt, ale také ředitel adamovských a josefovských železáren, s jehož jménem je spojen i první vědecký výzkum Macochy v roce 1784.

První nalezená zmínka o divadle v areálu valtického zámku pochází již z prosince 1696. Ani tehdejší záznam o nákupu plátna pro divadlo, ani údaje o divadelních představeních z té doby však ničím nedokládají, že by již tenkrát existovala ve Valticích stálá scéna. Nic nedokazuje ani to, že by se mohlo jednat o předchůdce dnešního divadla na místě mezi zámkem a levým předzámeckým křídlem.Předsálí zrekonstruovaného divadla je situováno ve staré lisovně z roku 1719, jejíž zdivo a klenby jsou zřejmě nejstarší dochovanou částí objektu.

První představení v našem zámeckém divadle se uskutečnilo v listopadu 1790 na počest návštěvy císaře Leopolda II. Jednalo se o „příležitostnou zpěvohru“ Prométheus, což připomíná dochovaný dobový vídeňský tisk libreta. V lóžích panstva se sedělo na damaškových a proutěných křeslech, ostatní sledovali představení na lavicích, některých ze surového dřeva, jiných potažených červeným suknem. Jeviště bylo vybaveno vozíky k výměně kulis, kolejnicemi, provazy, válci k propadlům, létacím strojem, stroji na déšť, kroupy, hrom a údery blesku, koly pro sufity a dalšími přístroji, které má obsahovat i plně funkční replika jeviště.

Až v roce 1793 se podařilo vykoupit přilehlý dům provazníka Gilberta a divadlo mohlo být prodlouženo o 19 stop (asi 6 metrů), snad v souladu s původním záměrem. Tehdy ještě existující Barvířská ulice byla prodlouženým divadlem přehrazena a pod jevištěm vedl klenutý průjezd, který dodnes připomíná zachovaný kamenný portál. Zděná klenba průchodu pod jevištěm byla v původní trase obnovena a tvoří spojovací komunikaci v technickém zázemí divadla. Zbylé domy v Barvířské ulici byly vykoupeny na přelomu 19. a 20. stol. a na jejich místě vznikl park.

Stavbu od počátku obklopovaly účelové přístavky, nejspíše dřevěná skladiště dekorací. Jedním z mála dochovaných cenných prvků je někdejší hlavní vstup do divadla. Sestává z půlkruhově zakončeného portálu lemovaného pilastry s patkou a římskou hlavicí, které vynášejí prolamované kladí. V obdélném poli nad vstupem byl původně nápis s datací vzniku stavby.  Dvě křídla dveří s půlkruhovým tympanonem odděloval sloupek. Levým křídlem se vstupovalo do lóží a do zámku, pravým se sestupovalo do parteru. Sepsán byl i bohatý fundus dekorací, žel nezachovaných, z nichž mnohé mohly být dílem významných vídeňských dvorních umělců. Nepůvodní neoorokoková výzdoba, kterou známe z některých dochovaných fotografií, pocházela z druhé poloviny 19. stol. a možná souvisí s návštěvou císaře Františka Josefa I. v r. 1876.

Ve třicátých letech minulého století bylo divadlo ještě relativně dobře zachováno.  Plán přestavby na kino se neuskutečnil, ale konec války přinesl zánik završený pozdější přestavbou na traktorovou stanici. V šedesátých letech byla snesena polovalba nad zadní stěnou jeviště. Dřevěný krov byl nahrazen ocelovým se sedlovou střechou s valbou. Pro účely vjezdu traktorů byl prolomen průjezd v severovýchodní stěně divadla od přístupové cesty podél lisovny. Devastační a degradující zásahy vyvrcholily v osmdesátých letech 20. stol. vybudováním betonového jeviště v místě hlediště a vestavbou s komínem v zadní části jeviště.

Při rekonstrukci (od dubna 2014 do června 2015) byly ocelové krovy sneseny a obnovena masívní dřevěná konstrukce střechy v původní podobě, s polovalbou a okny. Betonové a zděné poválečné konstrukce byly odstraněny a po provedené zevrubného archeologického průzkumu bylo divadlo, z něhož se zachovaly vlastně jen obvodové zdi, vybaveno moderní technickou infrastrukturou, replikou barokní mašinérie a byla mu navrácena původní dispozice. Vznikla tak unikátní divadelní scéna, která poskytuje možnost rekonstrukce dobových představení a na rozdíl od obdobných nemnoha zámeckých divadel není provozně limitována památkovou ochranou. Přinese však divákům obdobný umělecký prožitek, jakého se kdysi dostalo předešlým generacím, ať už je tenkrát původ či aktuální společenské postavení usadily do parteru, lóže či na galerii. S novou podobou valtického zámeckého divadla se návštěvníci mohou seznámit v rámci nového prohlídkového okruhu od července 2015.

Zimní jízdárna

Roku 1560 ztratil lichtenštejnský senior zadlužené panství Mikulov a jeho nástupce v seniorátu Hartman II. (1544-1585) sídlící ve Valticích (tehdy dolnorakouském Feldsbergu) získal Lednici. Tím byl předznamenán mohutný stavební rozmach pozdějšího hlavního knížecího sídla ve Valticích. V 17. a 18. stol. je tak – často na základech starších stavení – vybudován valtický zámek v podobě blízké současnému stavu. Již za Karla I. (1569-1627) a jeho syna Karla Eusebia (1611-1684) vznikal pod dohledem řady italských stavitelů palácový komplex o třech nádvořích obklopený řadou hospodářských budov.

Prameny uvádějí, že místo k ustájení koní v těchto místech bylo přinejmenším už od počátku 17. stol. Ve Wilhelmově historii stavebního vývoje valtického zámku se uvádí, že právě na plošině před zámeckým příkopem vybudovali Andrea a Jan Křtitel Ernové v r. 1643 jízdárnu a stavby kolem prvního nádvoří. Prameny nedávají uspokojivou a jednoznačnou odpověď na otázku, zda 85 metrů dlouhá stavba byla již ve stejné poloze, jako je jízdárna dnešní. Pravděpodobnější se jeví její umístění na levém okraji dnešního západního předzámčí, tj. v prostoru dnešních horních koníren (stávající informační centrum). Základní kontury hospodářského dvora a jeho objektů však jistě pocházejí už z té doby.

Rozsáhlé objekty pro chov a ustájení koní patřily tenkrát k obvyklé výbavě sídel panovníka a vysoké šlechty a jejich velikost a kvalita ztvrzovaly společenské postavení držitele panství. Kůň nebyl pouhým dopravním prostředkem, druhem v boji a lovu, byl jedním z určujících fenoménů tehdejšího životního stylu dvora a šlechty. Připomeňme, že věhlasné dvorní chovy koní v Lipici a Kladrubech vznikly už v poslední čtvrtině 16. století a v téže době je založena u vídeňského dvora španělská jezdecká škola. Drezúra tehdy nebyla pouhou kratochvílí. Na poslušnosti koně a jeho sepětí s jezdcem často v bitvě záleželo přežití. Už za císaře Maxmiliána II. vznikaly při dvorských sídlech velmi rozsáhlé objekty pro účely chovu koní a vysoká šlechta následovala příkladu panovníka. „Zámek koní“ v Lednici je nejlepším dokladem dobové péče o koně stejně jako třeba noblesní konírna pražského Valdštejnského paláce, ve které dnes zasedá horní komora českého parlamentu. Zmíněný Karel Eusebius je obvykle pokládán za zakladatele lichtenštejnského chovu koní, jeho pevné základy však nejspíše položil již jeho otec Karel I., možná tím, když s panstvím Úsov vyženil i chov koní pánů z Boskovic. Z doby Karla Eusebia jsou pak doloženy četné konzultace o chovu a výměny a nákupy koní s řadou významných šlechtických rodů. 

Ve druhém desetiletí 18. stol. vznikly ve valtickém předzámčí horní konírny a konírna španělská. Podle závěrů stavebního historického průzkumu byl sice rozsah valtického předzámčí (hospodářský dvůr) vymezen již dříve, jeho dosud existující podoba s trojosým portálem, konírnami a zimní jízdárnou byla vybudována po příchodu knížete Antona Floriana (1656-1721), dvořana císaře Karla VI. a jeho architekta Antona Ospela.  Podélně zastřešená jízdárna měla tehdy zřejmě dvě sedlové konstrukce se středovým úžlabím. Výrazně byl krov upraven v roce 1871, kdy krovový nástavec vytvořil jakousi mansardovou střechu, právě tak vysokou, aby z knížecí rezidence nebránila výhledu na mikulovský zámek a Pálavu přes její hřeben.

Nejmladší stavbou ohraničující předzámecký hospodářský dvůr je spojení jízdárny a zámku, postavené někdy kolem poloviny 19. stol. Na přelomu 19. a 20. století došlo k úpravě zdi terasy a kašny. Na terase podél horních koníren byla tenkrát kovárna a skladové prostory. Po 2. světové válce byla zimní jízdárna užívána jako sušírna tabáku. Byl zde instalován sušící stroj, vybetonována podlaha a vestavěna kotelna.  Od roku 1970 byla zahájena postupná, v mnohém z pohledu památkové ochrany problematická rehabilitace prostor.

Záměrem čerstvě ukončené rekonstrukce jízdárny je v zásadě její navrácení do podoby z 18. stol. Zároveň byl vybudován plně funkční prostor pro pořádání kulturních a společenských akcí s odpovídajícím technickým zázemím. Po provedeném archeologickém výzkumu se uskutečnila kompletní rekonstrukce podlahy. Podle dochovaných fragmentů bylo obnoveno její pokrytí dřevěnými fošnami na trámovém roštu. Podobná podlaha v jízdárně se zachovala třeba i ve Vladislavském sále na Pražském hradě. Objekt byl doplněn potřebným technickým vybavením pro pohodlí a bezpečí návštěvníků.  Část technologie byla umístěna pod podlahu, část ukrývají lambríny kolem stěn, které mají evokovat původní funkci tohoto prostoru. Pod úrovní hospodářského dvora byl vybudován nový objekt, v němž je umístěno zázemí. Byly vyměněny vadné části historického krovu a střešní krytina.

Navazující práce na ostatních objektech dokončí celkovou úpravu hospodářského dvora pro pořádání kulturních a společenských akcí pod širým nebem s plnohodnotnou „mokrou“ variantou v historické zimní jízdárně. S prostory španělské konírny, galerií nad jízdárnou se salónkem a obslužnými místnostmi v suterénu přilehlého objektu zahradního domku vytvoří jízdárna multifunkční komplex schopný vyhovět náročným požadavkům hostů i pořadatelů. Sál jízdárny má bezmála dvanáct set čtverečních metrů a tomu odpovídá i jeho potenciální kapacita.