Zpěvohra Nové nedělňátko v divadle zámku Valtice

Kulturní akce

FESTE TEATRALE 2018

Joachim Perinet – Wenzel Müller

Das neue Sonntagskind – Nové nedělňátko

V rámci IV. ročníku barokního festivalu FESTE TEATRALE v sobotu 1. září 2018 bude v zámeckém divadle uvedeno představení Nové nedělňátko, a to od 18:00. Hraje Capella Regia Praha, řídí Robert Hugo.

Vstupenky je možno zakoupit elektronicky on-line zde, na pokladně zámku Valtice či přímo před představením v divadle.

 

Anotace

Zpěvohra Das Neusonntagskind (též Das neue Sonntagskind, česky Nové nedělňátko) byla poprvé uvedena  ve Vídni 10. října 1793 a patří do řady singspielů z první poloviny 90. let 18. století, které se staly nejslavnějšími jevištními díly skladatele Wenzela Müllera. Tuto pomyslnou sérii zahajuje v roce 1790 komická opera Das Sonnenfest der Braminen, hned v roce následujícím uspěla zpěvohra Kaspar der Fagottist, oder die Zaubezither, která bývá označována za parodii na Mozartovu Kouzelnou flétnu.  Na ohlas Neusonntagskind pak do značné míry navazují Die Schwestern von Prag (1794). Všechna uvedená díla vzešla z Müllerovy spolupráce s libretistou Joachimem Perinetem, který v případě Neusonntagskind zpracoval námět veselohry Phillipa Hafnera Der Furchtsame. Obdobně jako u mnoha jiných Perinetových libret, i zde se odrážejí dobově srozumitelná schémata, odvozená z komedie dell´arte, a to jak v případě základní dějové zápletky (láska mladého páru a jejich osobních sloužících musí překonat nedůvěru i intriky rodičů), tak i v případě postav: pověrčivý pan von Hasenkopf nese jasné charakterové rysy Pantalona, služka Lisette ztělesňuje prostořekou a pohotovou Kolombínu, holič Jacques intrikánského Brighellu, zjemnělý pan von Heinzenfeld svou zálibou v nesmyslných latinských neologismech připomíná rádobyučeného Doktora, prchlivost vojáka Valera pak odkazuje k vlastnostem postavy Kapitána.

Wenzel Müller se narodil v Městečku Trnávce (tehdy „Markt Türnau“) poblíž Moravské Třebové v roce 1759. Hudební vzdělání získával stejně, jako celé generace hudebníků vzešlých z českých zemí: jednak prostřednictvím kantorů místních škol v obcích, později jako fundatista kláštera v Rajhradě u Brna. Jeho prvním dlouhodobým angažmá bylo místo houslisty (a posléze i kapelníka) v brněnském městském divadle mezi lety 1782-86, pro něž napsal své první německojazyčné zpěvohry. Po požáru této scény odešel do Vídně, kde se nechal zaměstnat jako skladatel a kapelník v divadle Theater in der Leopoldstadt. Šlo o nejstarší ze tří předměstských vídeňských divadel, jež vznikla během 80. let za hradbami centra. V porovnání s vídeňskými dvorními divadly se tyto scény orientovaly na publikum nižších sociálních vrstev, aniž by se je však zdráhali navštěvovat šlechtici. Repertoár tvořily hlavně útvary tehdejšího vídeňského lidového divadla, tedy frašky, singspiely, melodramy, pantomimy a parodie. Žádná z uvedených forem se neobešla bez hudby, přičemž se Müller záhy zařadil mezi nejúspěšnější autory německých singspielů. Díky tomuto ohlasu byl také osloven s nabídkou, aby po zániku italské operní scény v pražském Stavovském divadle vytvořil a vedl německojazyčný operní soubor. Müller tedy v roce 1807 přesídlil do Prahy, jeho pokusy o uvádění dramaturgicky náročnějšího soudobého repertoáru však narazily na poptávku obecenstva i na interpretační možnosti ansámblu. Postupně tedy začal zařazovat své starší vídeňské zpěvohry, jež byly vřele uvítány publikem, avšak neodpovídaly vyšším ambicím vedení divadla. V roce 1813 tedy odešel zpět do „svého“ vídeňského divadla v Leopoldstadtu (v Praze jej vystřídal Carl Maria Weber), pro něž psal po téměř celý zbytek života (zemřel v roce 1835). Ačkoli Müller zasáhl i do jiných oblastí kompozice, například v oboru duchovní či symfonické hudby, zůstal především autorem divadelním. Jeho tvorba v této oblasti čítá zhruba 250 skladeb, kterými se v prostředí vídeňského lidového divadla zařadil nejen mezi autory nejoblíbenější, ale do značné míry i normotvorné.

M. Voříšek a R. Hugo

 

Synopse

Mladý důstojník Valer a jeho sluha Johann jsou zamilováni do svých protějšků, slečny Henriette a její služky Lisette. Jejich vztahu ale brání Henriettin pověrčivý otec Hasenkopf, který pro dceru hledá bohatého ženicha. Hasenkopf věří na duchy, které podle svých slov také stále potkává; především svoji zesnulou manželku Trude. To, že ostatní duchy nevidí, vysvětluje svou výjimečnou citlivostí: narodil se totiž v neděli a je tedy tzv. „nedělňátko“ - dítě štěstěny (odtud název hry).

Druhou překážkou je vychytralá a vypočítavá Valerova nevlastní matka Klára (zároveň Hasenkopfova sestra), která - jak se ukáže v závěru – ukradla a schovala pravou závěť Valerova otce.  Kláře pomáhá zištný a intrikánský holič Jacques. Spíš mimovolnými  zábranami v lásce mladých párů jsou nemotorný Hasenkopfův domovník Peter a bohatý, rádobyučený pan Heinzenfeld, za něhož by Hasenkopf chtěl svou dceru provdat.

Děj začíná za rozbřesku na ulici před Hasekopfovým domem. Johann má doručit dopis Henriettě a počkat na odpověď. Ten ale místo toho stále usíná a nemůže se probrat. Z domu vyjde domovník, který nedoslýchá a komolí slova. Jediné, čemu rozumí, je řeč o penězích. Dopis ale doručit odmítne. Přichází holič Jacques, který se uvolí za tři dukáty poštu předat. Neprodleně ji však donese Hasenkopfově sestře Kláře.

Hasenkopf strachy nespal celou noc. Přes den pospává a Henrietta s Lisettou u jeho lůžka přemýšlejí o svých milencích. Hasenkopf jim vykládá o své výjimečné citlivosti a ostatní prohlásí za nečisté bytosti. Přichází pan Heinzenfeld, který neustále prokládá svou řeč nesmyslnými latinskými slovy. Se svojí sestrou Klárou Hasenkopf probírá dceřiny vdavky a finanční situaci. Klára odmítá dát Valerovi věno, protože peníze bude potřebovat pro sebe, čemuž se Hasenkopf vysmívá. Oba se shodnou, že Heinzenfeld je hlupák, ale je prý bohatý a proto Henriettu dostane. 

Klára se z dopisu doví, že Valer s Johannem chtějí v noci s dívkami uprchnout převlečení za duchy. Psaní tedy vymění a Henrietta dostane zprávu, že se s ní mladý důstojník rozchází, stejně jako jeho sluha s její komornou Lisettou.

Nic netušící Johann stále čeká na ulici na odpověď. Místo ní přijde Lisetta, která mu ukáže podvržený dopis, vyhubuje mu, vlepí mu políček a odejde. Johann vyčiní přicházejícímu Valerovi: když se chce rozejít s Henriettou, je to jeho věc, ale nemá jemu šlapat po štěstí s Lisettou. Valer nejprve nic nechápe, chvíli si nadávají, ale pak pochopí, že je někdo podvedl

Henrietta s Lisettou se trápí, protože dostaly košem. Přichází Johann, který vysvětluje, k jakému došlo omylu. Usmiřují se a Valer pozná, že podvržený dopis psala Klára, jeho macecha. Johan potkává holiče, který počítá, kolik mu kdo zaplatil. Johanna nejprve nevidí. Ten chodí za ním a když si holič odkládá peníze na různé účely nastaví mu svůj klobouk.  Pak peníze odnese stranou. Holič je hledá je na zemi a uvidí Johannovy hony. Johann jako bůh pomsty jmenuje, komu má holič peníze vrátit. Pak vytáhne meč a nutí Jacquese, aby se vyzpovídal, že musí zemřít. Holič křičí o pomoc, vysvobodí ho až  přicházející Valer, který Johanna odvede.

Nastává večer.

Holič přináší Kláře zprávu, že Valer s Johannem jsou v domě a převlékají se za ducha ďábla. Henrietta sama přemýšlí, jestli má s Valerem skutečně utéct. Ten přichází již v přestrojení a říká jí že má pojistku pro případ, že by útěk nevyšel. Náhodou totiž našel v Klářině pokoji pravou závěť svého otce, ve které mu odkazuje celé svoje jmění.  Hasenkopf se chce poradit s Trudou, jestli má dát Henriettu Heinzenfeldovi. Až se Truda zjeví, nesmí ji domovník pustit ven, aby s ní Hasenkopf mohl pro mluvit.

Finale

Valer s Johannem chtějí využít Hasenkopfovy pověrčivosti, v převleku jej vyděsit a v následném zmatku obě dívky unést. Hasenkopf dělá čarodějnické obřady proti duchům (rozsypává sůl, dává na zem poleno a nesrozumitelně brebtá). Domovník mezi tím vleze do jeho postele a usne. Pak je slyšet řinčení řetězů a po trojím zabušení na dveře vcházejí Valer a Johann převlečení za ducha a ďábla. Právě vzbuzený Domovník opět skáče do postele pod peřinu. Valer s Johannem jsou na chvíli pány situace, přichází však Klára a holič Jacques a duchové jsou odhaleni. Nyní Valer použije svůj největší trumf – ukáže pravou závěť svého otce, která prokazuje, že Klára jej chtěla připravit o dědictví. Pod tíhou tohoto důkazu Klára kapituluje a Hasenkopf už nic proti sňatku své dcery s Valerem nenamítá. Po rozuzlení všichni odcházejí a přejí dobrou noc. Teprve nyní se probudí domovník, diví se, kam všichni odešli a zve publikum na další představení.